Ahoj!

Jsou jisté věci, které mě dokáží znervóznět. Jako třeba když jedete v cizím výtahu a uprostřed jízdy se ozve divný praskot, nebo když musím na silnici předjíždět vůz řízený postavou v čepičce či klobouku (hlavně na Dušičky). Pak jsou ale situace, které by na první pohled žádné neblahé tušení vyvolávat neměly a přece se tak děje.
Čtu si noviny a zdálky ke mě doléhá vřískot hrajících si dětí. Dokud je hluk takový, že lze obtížně vnímat čtený tisk, není se čeho obávat. Moje nervozita se dostaví ve chvíli, kdy vřeštění ustane a rozhostí se ticho. To totiž nikdy nevěstí nic dobrého. Nejhorší ale je, že to ticho si jeden uvědomí až po drahné chvíli. Člověk se začte (konečně to jde, jelikož je ticho) a najednou mu tělem proletí elektrický šok. Uvědomí si, že není nic slyšet a to už pěkně dlouho. Nastává běh do dětského pokoje a vteřina pravdy.
Po otevření dveří bývá zpravidla k vidění podlaha natřená vodovou či jinou barvou, případně pokrytá souvislou vrstvou malých korálků, nebo papírků nastřihaných na pravidelné kousky 5×5 mm… anebo jiný projev dětské tvořivosti, která způsobila onen nápadný útlum hluku v domě.

Je ale ještě jedna věc, která dokáže rozhodit moji jindy tak flegmatickou povahu. Je to chvíle, kdy mě dítě z ničeho nic pozdraví. Je jedno, je-li to dítě vlastní, či cizí. Je to prostě signál k tomu, abych se začal pídit po tom, co provedlo. Nemyslete si, u nás doma děti vedeme k slušným způsobům. Teď ovšem nemám na mysli pozdrav po příchodu ze školy nebo venku na ulici. Myslím tu situaci, kdy je pozdní odpoledne, já projdu kolem dětského pokoje a zaražená malá postavička vyštěkne „Ahoj!“…

V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal.

Zkontrolovat ruce za zády (nenajdu-li marihuanu).
Spočítat děti (nedošlo-li ke ztrátám).
Zkontrolovat kapsy (nejsou-li tam řezné zbraně)…

….a nakonec člověk s velikou úlevou zjistí, že jen vylili vodu z akvarelů po celém stole…