Byl jsem tak blízko

Byl jsem tak blízko. Mohl jsem vyhrát příští soutěž nejlepšího snímku roku National Geographic (přinejmenším). Chybělo tak málo…

Zrovna jsem běžel… stalo se to kdesi mezi sedmým a osmým kilometrem, tam, kde se cesta malebně kroutí a zároveň nepřátelsky zvedá, jako by se chtěla dotknout vrcholků stromů, které ji obklopují. Přes slané pramínky proudící z čela do mých očí jsem zahlédl neuvěřitelný výjev. Při kraji cesty byl slimák. Uznávám, samotný slimák při kraji cesty není nic výjimečného, jsou jich všude tuny. Ale tenhle slimák kouřil. Fakt… Z pusy mu trčel nedopalek a on ho labužnicky okusoval. Vypadal jako ostřílený kuřák. Ten výjev mám pořád před očima. Trvalo mi ještě několik kroků, než mému mozku došlo to, co viděly oči před pár okamžiky.

Zastavil jsem se a zalitoval, že s sebou nemám foťák. Přestože to dělám nerad, rozhodl jsem se zvěčnit onen výjev pomocí telefonu, protože „něco“ je pořád lepší než „nic“. Ten pohled byl natolik fascinující, že by mi kde kdo odpustil i nedokonalost formy, kterou jsem toho kuřáka zachytil.

Popadl jsem upocený telefon a z uší vytrhl sluchátka. V tu chvíli ke mě dolehl podivný zvuk. Byl to dunivý hřmot, jehož intenzita jako by narůstala. Na této cestě jsem ještě nikdy nepotkal motorové vozidlo, takže dokud zpoza zatáčky nevyrazil rozjetý traktor s vlekem, myslel jsem, že slyším bouřku.

Pud sebezáchovy na mě křičel, abych uskočil do trávy vedle cesty, a tak jsem z tohoto bezpečného místa už jen sledoval, jak se kouřící slimák pomalu mění na hnědou skvrnu s nedopalkem.
Nový výjev jsem raději nefotil. Pochybuji, že bych díky němu vyhrál snímek roku.

Byl jsem tak blízko…

P.S.: Myslím, že nešlukoval… spíš přede mnou jen tak frajeřil.